Sledujte emailem

čtvrtek 23. srpna 2012

Cesta do země snů



Cesta byla dlouhá a plná překvapení. Můj let do NY nebyl přímý, čekalo mě krásných 15 hodin v Miláně. Místo toho, abych strávila noc na letišti, jsem se rozhodla napsat pár lidem a prozkoumat Milán. Čekalo mě milé překvapení, kdy jsem byla pozvaná na „mezinárodní“ večeři přímo uprostřed Milána. Vyzvedl mě Ital s holkami z Polska a jednou Maďarkou. Přijeli jsme do bytu, kde na nás čekali další dva Italové. Jeden z nich starší s obrovským charisma. Pán, který procestoval svět a na stěně měl nádherné fotky z různých koutů světa. Byl to úžasný večer s báječnými lidmi – většinou právníci, či lidé zaměření na komunikaci a PR. Jedli jsme několik chodů italského jídla a pili jejich pravé „espresso“, které už jen tak v USA neseženu, ať se snažím, jak se snažím.

Kolem druhé ráno jsme párty ukončili a já se přihlásila na Facebook u slečny z Ukrajiny. Čekalo mě velice „milé“ překvapení. Zjistila jsem, že „kamarád“, u kterého jsem měla strávit víkend na Manhattanu, mi napsal krásnou zprávu na Facebook a vše zrušil…Rok jsme byli v kontaktu a dokonce mi poslední týdny pomáhal najít v NY ubytování. Byla to moje jediná jistota. O tři hodiny později jsem musela jet na letiště. Strašný pocit – letěla jsem na druhý konec světa a neměla kam jít. Naštěstí mi Mau (jeden z Italů) pomohl situaci řešit a okamžitě obepsal kamarády, které má v NY. Nicméně nikdo z nich nebyl momentálně k dispozici.

Tímto děkuji všem kamarádům, kteří se mi snažili pomoct a okamžitě reagovali na mé urgentní zprávy!

V pět ráno jsem po hodině spánku odjížděla na letiště bez dalšího připojení k internetu a s hrozným pocitem v žaludku. V Miláně mi nebylo moc hej, ještě po situaci, kdy mě na toaletách bezdůvodně dořvala nějaká uklízečka, která se mi následně omluvila. OK. To už ale nepomohlo stavu, ve kterém jsem se nacházela. Na uklidnění jsem si musela lupnout jeden Neurol (díky ségra!) a litovala toho, že nemám celé balení. Odbavení proběhlo v pohodě, v letadle jsem seděla vedle pána s jeho rodinou a téměř celých deset hodin letu „prospala“, pokud se to tak dá nazvat. Neviděla jsem ani jeden film a nepřečetla ani stránku knížek, které jsem s sebou táhla v mém „lehkém“ desetikilovém příručním zavazadle.

Přistáli jsme na čas, ale klidně bych ještě letěla, stejně jsem neměla kam jít. Vyzvedla jsem kufr (tentokrát ho nerozbili – díky Leni!) a šla na imigrační. Po všem varování ze stran kamarádů a švagra o tom, kolik u sebe musím mít zvacích dopisů a hotovosti a já nevím čeho všeho ještě, jsem měla docela strach. Závěr z toho byl, že se mě ani nezeptali na to, proč do USA jedu, co tam budu dělat atd. Jen mi popřáli krásný den a pěkný pobyt v zemi zaslíbené...That’s all.

S kufrem jsem šla rovnou na informace, zeptat se, jak se dostanu do centra. Při otázce „kam?“ Jsem řekla „to je jedno“… Nedivím se, že na mě borec vykulil oči, jako bych právě spadla z Marsu. Sedla jsem si na spacák a přemýšlela, kde strávím další noc. Letiště byla jedna z voleb. Zapnula jsem telefon a zapípala mi spásná sms. Jako jediná… Od pondělí jsem měla domluvené ubytování u jednoho Američana. Když jsem ve dvě ráno zjistila, že nemám v NY kam jít, napadlo mě napsat i mu, zda bych nemohla přijet už v sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když odepsal, že to není problém. Byla jsem zachráněna! Opět jsem šla za borcem na informacích, tentokrát hrdě a s konkrétní adresou. Vyfasovala jsem několik map NY metra a města, dostala pár rad, kde všude a na jaké barvičky metra mám přesednout, kde nastoupit na loď atd. Vydala jsem se na cestu a sama jsem tipovala, kolikrát se ztratím. Naštěstí bylo teprve odpoledne, do setmění času dost. Avšak překvapila jsem se – ani jednou (tímto určitě zklamu minimálně Kubu). Pochopila jsem jejich systém a bylo to docela „easy“. V metru si vedle mě sedl nějaký borec a koukal do mojí mapy, jenže se pro tento den stala mojí biblí. Začal se se mnou bavit a zjistila jsem, že je v podobné situaci jako já – právě přiletěl z Londýna, byl to Polák, kterého sem poslali za prací do nějaké bagetárny. Tak jsme si popovídali a trochu mě to uklidnilo. Na rozdíl ode mě neměl ani mapu. Při vystoupení jsem klela asi tisíckrát, jelikož metra bez výtahů a jen se schody nejsou úplně šťastným řešením, zvláště pro kufr, který váží přes 25kg, tašku, která má 10kg a noťas, který má víc jak 3 kg. Nikdo mi nepomohl, avšak přežila jsem. A o to tu přece jde. Ferry jsem našla v pohodě, jelikož jsem se na ní již jednou plavila. Nalodila jsem se a doplula na druhý břeh. Poznatek dne: Socha Svobody je pořád stejně malá. Nevěřte médiím, která se ji snaží všemožnými způsoby opticky "zvětšit". Je prostě malá a v porovnání s mrakodrapy za ní zanedbatelná...

Chvíli jsem počkala a přišel pro mě můj hostitel Joseph. Seznámil mě s bráchou Garrettem, který pracuje na Staten Islandu s pejskem vycvičeným na hledání bomb. Joseph byl několik let u námořnictva, strávil asi čtyři roky v Japonsku a různě po světě. Jeho bratr sloužil dva roky v Japonsku a rok v Arizoně. Přijeli jsme „domů“, typický americký dům s vlajkou a zápražím.  Na dvoře mají obrovskou trampolínu, která je úžasná J. Šli jsme na ni skákat. Poprvé v životě jsem taky držela v rukou hada – Michelle a zamilovala si ji. Je super a vůbec není slizká. Na rozdíl od dalších dvou je docela klidná.

Čekala mě neděle na adaptaci, polský festival, výlet na pobřeží a v pondělí už hurá na americkou kampaň! Předvolební boj může začít...


Doma
Praha
Alpy
Milán
International dinner
Mau
Milán - letiště
Alpy






New York - cesta na Staten Island
Na Ferry
Socha Svobody
Pohled na Manhattan






Michelle















2 komentáře:

  1. Don't give up ! Super nepochybuji ani minutu. Odvážní nežijí dlouho, opatrní vůbec. Myslím na Vás držím palce a moc vzpomínám. Krásný článek.
    Jen tak dál. !!!!!!!!!!!! Jste uragán. Stejskalová

    OdpovědětVymazat
  2. Tedy Bety, čtu to sice až nyní s trestuhodným zpožděním, zato jedním dechem! Klobouk dolů před tebou! :)) Držím palec a přeji hodně dalších (příjemných) zážitků.. :)

    OdpovědětVymazat