sobota 25. srpna 2012

První dny v New Yorku


V pondělí mě moji hostitelé ochotně zavezli do „práce“ na Hylan boulvard po cestě do „laundry“. Američani většinou doma nemají pračky a vše vozí do prádelen, kde jim to za den vyperou, usuší a složí do komínků, s cenou 70 centů - 1 dolar přibližně za půl kila prádla. Ujala se mě Kerry, slečna starší o rok než já, která dělá pro kongresmana ve Washingtonu. Jelikož se narodila na Staten Islandu, poslali ji na období kampaně sem, aby to tu před volbami pořádně rozjela. Naštěstí mi pomohla hledat ubytování, protože k Josephovi mají přijet další čtyři lidi z Německa, tak tam nemůžu zůstat. Jeho zem pobere sice hodně lidí, ale zase tak velký byt nemá.

Kerry začala googlovat ubytování dostupná na Staten Islandu. Za několik desítek minut jsme už byli na cestě domů k nějakému chlápkovi, který bydlí se svou desetiletou dcerou. Měl k pronájmu jeden pokoj za 600 dolarů na měsíc se vším všudy. Pokud se vám momentálně protočily panenky při pohledu na tuto sumu (cca 12 000 Kč), tak vás postavím zpátky na zem, jelikož tohle bylo to nejlevnější, co se dalo na Staten Islandu vůbec najít. Dotyčný pán neustále kladl důraz na to, že tam nechce žádné párty, že sousedi všechno vidí a zavolali by policii. Tohle je opravdu klidné sousedství. Nezapomněl několikrát zdůraznit, že on je slušný a vytížený člověk a že si tam nemůžu tahat žádné návštěvy, ještě k tomu tak mužské návštěvy, on si tam žádné ženy taky netahá a v tom se budeme respektovat. Milý pane, jsem tu za prací a minimálně 12 hodin denně bych stejně trávila mimo toto klidné a tiché neigbourhood. Pokud přijdu po deváté večer, tak mě určitě nenapadne nic jiného, než si tam někoho pozvat, do němoty se opít vašim "výborným" pivem a ráno nevstát do práce. Taky nezapomněl zdůraznit, že je muslim, že se doma maximálně tak pomodlí a jinak je pořád v práci. To by mě zajímalo, jak by to asi tak vypadalo…

Bude prý tak hodný, že si nebude účtovat další peníze za použití kuchyně, kdybych si chtěla uvařit, a možná mě jednou za týden milostivě nechá použít jeho pračku. Jak velkorysé... Moc uklizeno doma teda neměl, ale pokoj byl pěkný. Vlezli by se tam klidně i tři lidi. Každopádně Kerry řekla, že s ním mě bydlet nenechá, protože je divný. Já byla nakonec docela ráda. Ne, že bych se o sebe snad bála, ale jiná víra může být v soužití v jedné domácnosti možná trošku problém.

Po cestě zpět vytočila ještě pár čísel a jely jsme na další prohlídku, tentokrát do neighbourhood, které je podle jejích slov „bezpečné a klidné“, dvě ulice od jejího domu, takže by nebyl problém brát mě každý den do práce. Pokoj pronajímá starší žena. Neustále se vyptávala, jestli mám reference a situace byla totožná s tou předešlou, zejména pak v bodech: A) žádné párty, a za B) žádné návštěvy. Co to s těmi lidmi proboha je? Jsou neustále z něčeho vystrašení, na což ještě přijde řeč. Pokoj je za stejnou cenu - 600 dolarů za měsíc. Jednalo se o pěkné podkroví ve starším stylu s velkou zabudovanou šatnou, dokonce osvětlenou. Všechny věci v kuchyni můžu používat (juchůů), navíc je tu krásná zastřešená veranda a menší zahrádka. Pokoj jsem vzala, nic levnějšího tu stejně nenajdu. Ne, nebylo to jen kvůli šatně :D. Spadl mi kámen ze srdce, že mám konečně na chvíli zase kde bydlet. 

Strávila jsem poslední noc v mém přechodném bydlišti na jejich jemném koberci s Triden (pejskem) po mém boku, která se mnou každý den spinkala a naštěstí jsem se nezadusila ani nepřidusila. Což je podle výsledků z alergologie docela zázrak. Asi jsou američtí psi protialergenní. Pobyt jsem zakončila pravou americkou snídaní – palačinkami s ovocem. Ještě jsme jeli na panáka (nealkoholický a zdravý) z čerstvé pšeničné trávy. Oh jé baby, docela síla. 

Odpoledne mě vyzvedla Kerry a jely jsme pracovat. Učila jsem se s databází, vytvořenou republikány a používanou před volbami na targeting voličů. Pár dní, možná týdnů praxe a půjde to. Každopádně se s ní dají vykouzlit zajímavá data a usnadní to život nejednomu dobrovolníkovi, který chodí následně po ulicích a provádí „door to door“  kampaň. České politické strany, těšte se…

Večer jsem se tedy nastěhovala ke Kaithleen do svého nového podkrovního pokojíčku. Dostala jsem rovnou alespoň tisíc rad. Asi deset rad a dva letáky s obrázkovým návodem k tomu na to, jakým způsobem třídit odpad a do jakého z deseti odpadkových košů co patří, s podrobným popisem toho, kdy se co vyváží.  
Pak mě provedla domem a ukázala mi přesné lokace všech světel reagujících na pohyb, rozmístěných od podkroví až po verandu o dvě patra níže. Upozornila mě na jedno „slepé“ místo, dlouhé asi jeden metr, kde není světlo a musím být tedy v noci zvláště opatrná, abych tam nespadla. Myslím, že deformace z povolání. Kaithleen byla zdravotní sestra a podle fotek na ledničce byla i „nanny“, tedy chůva. Aby dovršila svoji až přehnanou „starostlivost“, pokud se to tak ještě dá nazvat, dostala jsem návod na použití koupelny, názornou ukázku toho, jak zamknout dveře a varování, že pokud budu něco vařit, za žádných okolností nesmím opustit kuchyň. A to nikdy. Co kdyby proboha něco přeteklo? Asi nejlepší třešničkou na tomto dortu byla žádost o to, že pokud někdy zůstanu do noci či přes noc venku, mám jí to dát alespoň první týden vědět, a to proto, aby si nemyslela, že jde zloděj. To ovšem jen do té doby, než si zvykne na mé kroky. Takže ve svých letech musím hlásit na druhém konci světa neznámé ženě to, co jsem asi od 17 let nemusela hlásit ani doma, a to rodičům. Ok, uvidíme, jak se s tím poperu. Vybalila jsem se a padla za vlast.

Ve středu jsem se v office seznámila se samotným kongresmanem Michaelem Grimmem, který mě zatím alespoň slovně ocenil za spolupráci na kampani. Aaron (campaign manager) mu řekl, že jsem profesionální fotograf a i líčím, tak mi bylo oznámeno, že ve čtvrtek bude několik focení na několika různých akcích, včetně natáčení předvolebního videa u rodiny, která daruje nejvíc peněz na podporu Grimma. Show může začít...

K večeru přišla Maria, další dobrovolnice ochotna věnovat svůj volný čas ve prospěch získaných hlasů pro kongresmana. Na moji otázku „proč“, odpověděla: „Because I am scared to death“ (protože jsem vyděšena k smrti)... Skamarádily jsme se. Maria pracovala 40 let na Wall Street a nabídla mi, že si vezme den volna a vezme mě dovnitř. Wow. Jak bych mohla odmítnout návštěvu pověstné Wall Street, ještě k tomu s někým místním? Dneska mi oznámila, že již někomu volala a zadala mu, aby zjistil, jestli jsou tam i české společnosti. Pokud ano, dostane mě k nim. Ať mám zkušenost a můžu si s nimi prý pokecat.

O focení kongresmana bude další článek. Zítra již hurá do víru velkoměsta, víkend se bude trávit na Manhattanu...Díky za všechny vaše reakce. Moc si jich vážím. Nejsem zrovna nejlepší spisovatel, ale když chcete zážitky, máte je mít...XOXO

PS: Chcete vidět, jak "žerou" hadi? Mrkněte na fotky...

Konečně jsem si sáhla na Sochu Svobody



Pravá americká snídaně

Trvalo mi půl dne, než jsem se z toho nášupu probrala
Pšeničný "panák"
Michelle - ještě hladová
Michelle a Triden

Po tom, co jsem ji viděla "žrát" už na ni asi nešáhnu :D. 
Fotkx holátek jsem se rozhodla raději nepublikovat. 
...
Mám střechu nad hlavou. Juchůů!
























1 komentář:

  1. Těším se na kazdé písmenko,pro mě psáno užasně a dějově. Uplně si to představuji. Moc Vás obdivuji a držím palce. Já to pořád říkám, že jste užasná. U mě dobrý díky Vašim zprávám vždy je lepší nálada. Zase se těším a hlavně to focení, ať se podaří, je to zase cesta kupředu. Pa Pa ST.

    OdpovědětVymazat