čtvrtek 16. srpna 2012

Strach v nás

Byl jednou jeden chlapec. Narodil se v Texasu, ale když byl malý, přestěhovali se s rodinou do Virginie. Neměli moc peněz, a tak se rok od roku stěhovali do menšího domku. V jeho dětství  matka jako drogově závislá odešla z domu a o rodinu se staral pouze otec. Teď je tomuto "chlapci" 26 let. Pracuje v obchodě, kde prodává příslušenství k bazénům. Dva dny v týdnu má volno. Přítelkyně ho opustila po třech letech, podváděla ho na každém rohu. Matka se po čase vrátila domů a tento "chlapec" se o ni teď stará, jelikož je těžce nemocná a téměř nepohyblivá. Nikdy nebyl jinde než v USA. Napřed byl naštvaný na celý svět. Teď chce ale změnit svůj život, dodělat školu, cestovat, pracovat u námořnictva a poznat svět. Podaří se mu to?


Každý z nás má strach. Někde jsem dokonce četla, že téměř 97% lidí žije ve strachu. Strachu ze změny. Strach je většinou silnější než oni. I když ví, že překonáním tohoto temného strašáka v nás by se mohli mít lépe, vždycky je tu to pověstné  "ale co když..." A proto žijí raději v tom, co mají zaběhnuté, i když jsou nešťastní a vnitřně nespokojení. Bojí se vyjít ze zajetých kolejí a vykročit do neznámé krajiny, kde může být poušť, ale i úrodná oáza. "Časem se to třeba samo zlepší." Nezlepší. Nikdy. Jen snažíme přesvědčit sebe samé o tom, proč ještě odkládat a odkládat rozhodnutí, která nám mohou změnit život. Většinou k lepšímu. Práce, která nás nebaví, vztah, ve kterém nejsme šťastní atd. "Ještě chvíli počkám, nebudu dělat unáhlená rozhodnutí"... 

Strach z neúspěchu, strach z odmítnutí, strach z vlastních nedostatků. Všichni to známe, všichni s ním bojujeme dnes a denně. Bojíme se naprosto zbytečně. A naprosto zbytečně nám mezi prsty unikají zážitky, zajímaví lidé, které neoslovíme, nebo se kterými se bojíme mluvit. Pak toho litujeme a pořád dokola. Kolotoč boje se strachem. "Včera se na mě v autobuse usmívala sympatická slečna. A já blbec ji neoslovil. Už ji nikdy nepotkám a teď se jen můžu bít do hlavy", stěžoval si mi nedávno kamarád. Odmítnutí není zase tak strašná věc, pořád lepší než ta nevědomost a podvědomé "co kdybych to tenkrát udělal". Co myslíte?

"Kdybych se tenkrát rozhodl jinak". Umíráme snad? Rozhodněme se teď a jděme za tím, co nás baví, dělejme to, z čeho máme radost. Neříkám, abyste zítra prodali dům a odstěhovali se na Havaj, ale můžeme začít malými krůčky a s ne tak zásadními rozhodnutími. 

Jen se rozhlédněme kolem s očima dokořán a nebojme se udělat první krok. Pak už to půjde samo. V životě fakt totiž není co ztratit a na čekání utíká moc rychle. Kamarád říká, že jdu vždycky "hlavou proti zdi" a je zázrak, že mi to vychází.  Já tomu říkám využití příležitostí - a ten pocit, co všechno tím můžeme získat je většinou naštěstí silnější než pocit strachu. Příležitosti se nevrací a žádné "příště" neexistuje.

Kolem sebe mám rozhodně více než 3% lidí, kteří se nebojí vzít život do svých rukou. Znám ale i takové, pro které je představa výhry nad strachem přímo nepřekonatelná. A to je přece škoda...

A co chlapec, který chce cestovat a jednou vidět krásy Evropy? Jednoho dne se mu to určitě podaří, ale ne dřív, než se zbaví strachu z vykročení do neznáma a chytne příležitost za "pačesy"...

2 komentáře: