Víkend po boku kongresmana – 2. část

„Hey single ladies, hey single ladies…Put your hands up…“ Dneska mě nebudí alarm, ale Beyoncé. Poslepu sahám po telefonu a přijímám příchozí hovor. Brian mě měl vyzvednout 10:40h a plánem byla mše v Blessed Sacrament Church, kam Grimma doprovází Peter King, mocný republikánský kongresman (3. distrikt NY). „Nemůžu tě vyzvednout, něco se stalo v kanceláři. Musím jet pro kongresmana a zavézt ho do kostela. Zkus zavolat Nelly.“ Ještě v polospánku odpovídám: „OK.“ Proč došlo ke změně plánu?

Asi hodinu předtím nasedá Nelly v oblasti Westerleigh do auta, zapíná rádio a míří na Hylan Boulvard, do naší hlavní kanceláře. Je přibližně devět ráno, když zatáčí z Hylan B. na parkoviště před budovu kanceláře. Vystupuje z auta a zhrozí se. Okna jsou rozbitá na několika místech. Všude je roztříštěné sklo a střepy. Je neděle ráno, nikde ani noha. Zamrzne na místě a první sekundy neví, co dělat. Po chvíli popadá telefon a v prvé řadě volá Markovi (Mark je bývalý policejní detektiv a důležitý člen týmu, většinou doprovázející kongresmana). Pak volá policii. „Můžu dovnitř?“ je jedna z jejich otázek. Důvod je prostý – potřebuje vytisknout pozvánky. „Ne, slečno. Musíte počkat na náš příjezd. Co kdyby byl ještě někdo uvnitř?“ odpovídá policista.

Čeká tedy venku. Policisté přijíždí zanedlouho, Nelly ovšem dovnitř nesmí. Mark se dostavuje chvíli po newyorksých ozbrojencích, měl dnes ale doprovázet kongresmana. Proto volá Brianovi, který se ujímá jeho funkce…

Po mši má následovat posezení v Afternoons Restaurant na Forest Avenue. Nelly potřebuje v kanceláři vytisknout zmíněné pozvánky, které má lidem rozdat, jakmile vyjdou z kostela. Potřebujeme přece co nejvíce dobrovolníků. „Prosím vás, můžu na chvíli dovnitř? Jen si tam něco vytisknu.“ Policista ji ovšem opět zchladí přísným pohledem. „Ne, slečno. Tady byl spáchán trestný čin. Dovnitř vás momentálně nemůžeme pustit“. Jak to jen udělat? Jsme uprostřed předvolebního boje. Kampaň je do listopadu jejím životem. V kanceláři je 12 hodin denně (stejně jako já), sedm dní v týdnu. Kéž by se dostala alespoň k pozvánkám, které má již vytisknuty na stole! Ještě jednou se pokouší přesvědčit zástupce zákona, aby ji na malilinkatou chviličku pustil dovnitř: „Jen bych si něco vzala ze stolu.“ Policista je ovšem neoblomný. Svůj boj o získání pozvánek vzdává…

A jsme zpět u mého rána. Z koupelny volám Nelly, zda jede do kostela. Říká, že nemůže odjet z Hylan Boulvardu dříve než za půl hodiny. Za půl hodiny ale již začíná mše. „Měla bych tam být načas,“ pomyslím si. Pokud Brian zastupuje funkci Marka, nebude moci vůbec fotit. Budu tedy jediná, kdo může nafotit M. Grimma s P. Kingem. Navíc spoléhat se na Nelly mi nepřijde jako úplně nejlepší nápad. Bůh ví, co se teď děje v kanceláři.

V kuchyni potkávám Kaitlyn, která situaci s přehledem řeší za mě: „To je v pohodě. Nespoléhej se na ně, vem foťák, pohodlné boty a jdi. Není to nejblíž, ale ty to zvládneš za 15 minut.“ Je 10:40. Mše je v jedenáct. Zbývá mi pět minut. Běžím nahoru hodit na sebe něco elegantního. Do „kabelky“ (pokud se to v mém případě dá ještě tak nazvat) skládám foťák, podpatky od Jessicy Simpson, sako a dalších pár potřebných věcí. Dole již mám nachystanou ručně namalovanou mapu od Kaitlyn s šipkami, kde a na jakou ulici zabočit. „Kdybych věděla, že to nezvládneš, zavezu tě tam. Ale ty to dáš. Tak jdi.“ Loučím se s ní a už se za mnou zavírá branka.

Vydávám se na Jewett Avenue. Nechápu, proč budím takovou pozornost projíždějících aut. Možná na neděli dopoledne moc elegantní šaty. Nemám je špinavé? Kontroluju se ze všech stran. Při pohledu na prázdnou ulici mi ale dojde, že tady vlastně nikdo pěšky nechodí. A tak vidět v neděli ráno na ulici téměř běžící blondýnu v elegantních šatech je asi trošku nezvyklé. Podle mapy po ní mám jít až na Forest Avenue. Pořád jdu a přistihnu se, že jsem vlastně nesledovala názvy ulic, ale mé myšlenky se někam rozutekly. Super. Doufám, že jsem to přešla. Pokud zabloudím, dojdu tak na „AMEN.“ Zdá se mi, že jdu nějak dlouho. Už je skoro jedenáct. Konečně! Forest Avenue. Projdu ještě pár ulic a už vidím kostel. Jsem na správném místě, všichni vchází dovnitř. Zastavuji na druhé straně ulice, ze své kočovné kabelky vytahuji Jessicu Simpson, měním pohodlné baleríny za krásné „mučitelky“ a rázem jsem tak o deset centimetrů vyšší. Z větší výšky se totiž nejen lépe fotí, ale i lidé vypadají lépe shora. Takže samozřejmě čistě pragmatický důvod. Nějací chlápci se jen pousmívají z obchodu, vedle kterého se přezouvám. „No jo no, co nadělám, to už je život kočovníků,“ pomyslím si.

Dveře kostela se již zavírají. Rychle přecházím ulici a vstupuji do něj. Je docela plný. V prvních vteřinách analyzuji situaci. „Ne, hodinu opravdu stát nebudu,“ usoudím a suverénně směřuji do prvních lavic, kousek za kongresmana po boku s Petrem Kingem a Brianem. Vedle Briana nechybí samozřejmě Alice. Alici je padesát, má čtyři děti a kongresmana naprosto zbožňuje. Podle jejích slov jsou přátelé již spoustu let, ještě z dob, kdy to nebyl ani kongresman. Je to fajn ženská, trošku šílená, ale se srdcem na správném místě. Problémem je, že se od kongresmana nehne…Její šílenost dobře vystihují gelové nehty, na kterých má hvězdy z americké vlajky a velké G, představující Grimmovo logo. Alicin pes má na krku šátek se jménem Grimm. Na těle má několik tetování, nedivila bych se, kdyby jedno z nich bylo Grimmovo jméno či logo.

Během mše dostávám sms. Odjíždím z kanceláře, budu u tebe za 15 minut, píše Nelly. Nenápadně vyťukám, že jsem šla pěšky a že se sejdeme po mši. Kněz je z Pákistánu a moje myšlenky se opět rozbíhají, také díky tomu, že zrovna kázání v angličtině moc neovládám. A zpěv už vůbec ne. Kdybych začala zpívat, asi by se jim rozbila všechna ta krásná mozaiková okna. Táta mě vždycky prosil, ať se radši nepokouším zpívat, jelikož vydávám zvuk třískajících hrnců. Vzpomněla jsem si na něj a odtrhla pohled od zpěvníku, který ležel pod lavicí. „Přivítejme dnes mezi námi kongresmana Michaela Grimma a kongresmana Petera Kinga,“ říká najednou kněz a já se vracím zpátky na zem. Následuje potlesk. Další zpěv. Poslední modlitba a lidé začínají vycházet z kostela.

Vytahuju foťák z „kabelky“ a zaujímám postoj před kostelem. Dokumentuji již klasický scénář – pozdravy kandidáta s lidmi. Snažím se zachytit Michaela s knězem, který ho přišel pozdravit. Víra je v kampani důležitá. Do kompozice se mi ovšem pořád plete Alice, která se od kongresmana nehne. Což by ani tak nevadilo, kdyby jediná fotka, kde je Grimm společně s knězem a vyhovujícím výrazem, nebyla zmařena Alice, která nejen, že stojí mezi nimi, ale ještě si spravuje podprsenku. Ach jo.

Místo před kostelem je střeženo dvěma bodyguardy, kteří doprovází Kinga. Po všech pozdravech a úsměvech nasedáme do aut a jedeme na Forest Avenue, kde je již zmíněné posezení s oběma kongresmany. Salónek je strašně tmavý. Na proslovy se ještě kandidáti staví proti oknu. Myslím, že i o tomto by měli přemýšlet. Chtějí přece vypadat dobře a budovat si svoji image. Takže by si měli uvědomit, že stát proti oknu je blbost. Večer uvidíme další příklad toho, co by kandidáti neměli dělat.

Přijíždí i Kaitlyn, z čehož mám radost. Ukořisťujeme cupcaky (čerstvé muffiny s kousky čokolády) a šátečky z listového těsta s povidly. Cítím se provinile, ale na oběd během dneška není čas, tak co mám dělat, omlouvám sama sebe. Kaitlyn se chlubí tím, jak si namalovala oči. Každé ráno mě totiž sleduje před zrcadlem a snaží se zkopírovat můj styl líčení. S výsledkem je docela spokojená, ale přece jenom ji musím jednou nalíčit já, trvá na svém. Přichází za mnou P. King se slovy, že před kostelem jsme se řádně neseznámili. Tak se spolu chvíli bavíme a pořizujeme společnou fotografii. Jeho dvě gorily stráží vchod do salónku.

Nelly získává nové dobrovolníky. Cíl tohoto posezení byl splněn, a tak odjíždíme před Path mark, kde je opět propagace kandidáta. Tentokrát bez kandidáta. Grimm odvolává svoji účast zde a pro nás zatím z nepochopitelného důvodu odjíždí zpět do kanceláře. Něco se stalo…

S Alice držící lawn sign (ceduli) propagující Grimma pořizuji fotodokumentaci. Dobrovolníky, kteří rozdávají letáky, necháváme po chvíli na místě a odjíždíme do hlavního sídla kampaně. Střepy jsou všude uvnitř. Vidím několik děr v oknech. Uvnitř jsou dva detektivové a venku NYPD, newyorští ozbrojení policisté. Mario přišel do kanceláře, sedl ke svému počítači, kde jsou uchovávána všechna data a veškeré databáze. Všechno bylo pryč! Grimm tedy odvolal účast na propagaci před zmíněným supermarketem a také na Festa D’Italia (což mě osobně docela mrzí, přišla jsem tím o předváděčku hodně pěkných aut - http://photos.silive.com/advance/2012/09/red_ferrari_spider.html). Do kanceláře povolává detektivy. Jeho výraz je zdrcený. Jak se to mohlo stát? Okna byla rozbitá, ale ne natolik, aby se dírou v nich někdo dostal dovnitř. Zámek byl přitom nepoškozený. Z toho vyplývá, že to musel udělat někdo s klíčem. Naše kanceláře jsou bývalou autorizovanou prodejnou aut. Inteligentně nikdo nevyměnil zámky…

Dobrovolníci na neděli byli odvoláni. Kongresman pobíhá po kanceláři spolu s detektivy. Je povolána detektivka se specializací na IT. Média se začínají zajímat o tuto kauzu a dochází ke spekulacím. Že by promyšlený čin ze strany demokratických protivníků? Carle, tiskové mluvčí a ředitelce komunikace, která sídlí ve Washingtonu, se od té doby nezastaví telefon. Nálada není zrovna veselá, je vidět, že i na kongresmana je toho dost. Zachovává ovšem klidnou tvář. Přece jenom nás dneska ještě čeká účast na fundraisingové akci (akci na získání prostředků) a tu nemůžeme odvolat. Potřebujeme samozřejmě peníze na kampaň.

Nevím, čemu za to vděčím, ale dostanu se nejen na akce, které pořádá Nelly, ale i na ty, které pořádá Karen. Jsem ráda, protože nikdo jiný z kanceláře se takovýchto událostí neúčastní. „Bety, beru tě sebou. Zajedeme k nám, převleču se a pojedeme na jižní pobřeží Staten Islandu,“ říká kolegyně Karen. S radostným výrazem přikyvuji. Vyjíždíme z kanceláře do protější ulice. „Karen, podívej!“ ukazuji napravo před nás. „Co je? Co se děje?“ odpovídá. „To je ten Murphyho tracker! Ten kluk v modré košili, o kterém jsem ti říkala! Zase nás stopuje!“ Zatáčíme do boční ulice a přibrzďujeme. Necháváme předjet auto za námi. Nikoho jiného ve zpětném zrcátku naštěstí nevidíme. Voláme Markovi, aby věděl, že tracker je opět nablízku a čeká na svou "kořist"...

U Karen doma večeříme výborně upravený lilek s parmezánem. Okolo pobíhají její dva psi. Obě se přezouvám do bot „mučitelek“ a vyrážíme na Karen organizovanou fundraisingovou akci. Přejíždíme celý Staten Island, až zaparkujeme před krásným domem s velkými okny. U dveří nás již vítá majitel domu se svou manželkou, oba jak se patří upraveni pro událost tohoto stylu. Během následující půl hodiny přichází přibližně dalších dvanáct lidí. Při příchodu jsou předávány šeky. Některé z nich se směšnými částkami, některé s tučným obnosem…

Přichází kongresman a začíná svůj neoficiální proslov. A teď přichází na řadu to, co by kandidát NEMĚL DĚLAT. Rozhodně by neměl celou dobu svého proslovu držet sklenici s vínem v ruce. Samozřejmě nemohu fotit kandidáta s alkoholem. Takové fotky se nikdy nesmí dostat na veřejnost. A tak foťák pokládám a čekám na nejvhodnější příležitost. Ta přichází ve chvíli, kdy Grimm dopíjí, cateringová pracovnice mu bere sklenici a dolévá víno. Využívám okamžiku a mačkám spoušť. Poté opět popadá sklenici a nepouští ji z ruky. Přitom se ale jen zřídkakdy napije.

Proslov je to více než zajímavý. Zahraniční situace, postavení USA ve vztahu k arabským státům i Rusku a Číně. Izrael, Sýrie, Írán a jaderné zbraně. Nechybí Michaelovy zážitky z války v Perském zálivu. Probírány jsou i lokální otázky a přítomní mají možnost pobavit se o problémech, které považují za stěžejní. Stůl oplývá pochoutkami všech druhů. Zároveň mezi námi v pravidelných intervalech prochází dvě slečny, nabízející rozmanité jednohubky. „To opravdu dneska večer nic nezkusíte?“ říká mi s beznadějným výrazem jedna z nich poté, co ji asi podvacáté s poděkováním odmítnu. „Tak já teda ochutnám.“ Dostala se ke mně kreveta v kokosu s výborným dresinkem. To probouzí moje chuťové buňky a poté se již neudržím a zkouším i další delikatesy.

Kongresman opouští dům po více než dvou hodinách. Podle protokolu bychom měly odejít až po něm. Ještě chvíli tedy setrváme. Jsem udivena, že jeden manželský pár má projetou Českou republiku, dokonce si prodloužili pobyt u nás, tak se jim v ČR líbilo. Dost Američanů totiž ani neví, kde ČR je a myslí si, že tady šplháme po stromech, nebo že jsme pořád pod okupací sovětského svazu. Včera se mě např. jedna slečna zeptala, jestli se u nás dělají gelové nehty. Ne asi...
Před pár dny jsme šly koupit bagels a v obchodě visela fotka George Bushe. "Vidíš toho muže? To je náš bývalý prezident," zaznělo z úst kolegyně. Co na to říct kromě "já vím?". Že jsme analyzovali jeho jednání,  každé slovo z určitých jeho projevů? Ne. Zmůžu se pouze na "já vím."

Domů se dostávám kolem půl desáté večer. Klasicky přichází do kuchyně Kaitlyn a probíráme události tohoto dne. V jedenáct zapínáme zprávy a sledujeme reportáž s Grimmem o události, která se stala v kanceláři. O půlnoci ulehám do postele, znovu projíždím všechna média a zjišťuji, co o nás napsali. Kauza se bude vyvíjet zajímavým směrem...

Proč nás střeží policie 24 hodin denně? Má to spojitost s "vědmou", která nás přišla varovat? O tomto ale zase až příště...

Grimm a King před kostelem, vzadu je Alice

Alice mi moc nepomáhá v kompozici :D

S Kaitlyn a Alice

Pán co vypadá jako Santa...Dárek mi ale nepřivezl :(

S kongresmanem P. Kingem

Nadšení dobrovolníci

Návrat do kanceláře...

Zástupce zákona v pozadí

Obrázek z médií

Fundraising

Takhle vypadá fundraising

Ach...

Samozřejmě nechybí americká vlajka...

Barevné byly s marcipánem. Slast.

Víkend po boku kongresmana – část 1.

Alarm. Alarm poprvé, podruhé, potřetí… Neustále posunuju budík. Odložit o pět minut, dalších pět minut, a pak dalších pět minut. „Ne, už opravdu musíš vstát“, říká direktivně ta rozumnější část někde uvnitř mě. V sobotu? Vážně? V osm ráno? Po pěti hodinách spánku? „Ano, zvedni se konečně, víš, kolik tě toho dneska čeká!“ Mé moudřejší já ustoupilo ďábelskému pokušení a mozek dává příkaz nervovému systému, který zařizuje to, že se v 8:30h konečně vykopávám z postele. Hnána touhou po nových zkušenostech, začínám svůj dnešní maraton.

Ještě téměř v polospánku postavím vodu na kafe a mířím do koupelny. Tam je proces trochu delší kvůli všem maskám na vlasy, které musí samozřejmě určitou dobu působit… Zalévám dvě kávy, jednu na teď, jednu do auta. Jako každý Američan jsem již i já vybavena „hrnečkem na kávu“ (pořádným „mugem“), který mě každý den doprovází do hlavního sídla kampaně. Dnes ovšem nemířím do kanceláře. Čeká mě několik důležitých událostí, na kterých budu opět stínem kongresmana.

Nanáším korektor, který má za úkol zakrýt již rozsáhlé kruhy pod očima, nový make-up od Revlonu (stál neskutečný jeden dolar - koupila jsem zatím pouze tři :D)  a stínuju víčka, tentokrát s cílem zmenšit viditelnost opuchlých očí - ano, zase jsem jedla pšenici. Přiznávám. Nedejte si ale domácí pizzu, kterou vám donese nadšená dobrovolnice až pod nos. Ach jo. Končím v koupelně, vybíhám nahoru, v tom již volá kolega Brian, že čeká před domem. Proboha, vždyť ještě není deset! Copak neví, že žádná ženská není připravena s předstihem? A že v deset znamená „v deset“ a ne 9:54h? První Američan, který přijel ne načas, ale o šest minut dříve… Zachovávám klid, otevírám šatnu, popadám první šaty, které vidím, podpatky házím do sportovní tašky spolu s tričkem vyjadřující podporu M. Grimma. Ještě zkontroluju paměťovou kartu ve foťáku (ano, Jardo, teď již pokaždé kontroluju přítomnost karty), dostatečnou zásobu baterek a běžím dolů. U dveří mě čekají nachystané plakáty na dnešní tiskovou konferenci a samozřejmě potřebná dávka kofeinu.

S Brianem se vydáváme do Fort Wadsworth overlook, kde je od 11h tisková konference a protest proti zvyšování mýtného. Celý problém spočívá v tom, že pokud se chcete dostat ze Staten Islandu do Brooklynu přes most, pokaždé zaplatíte za přejetí Verrazano Bridge 13 dolarů (260 Kč). Mýtné se má zvýšit na 15 dolarů. Proti tomuto je potřeba bojovat. A tak lidem, kteří přišli podpořit tento protest, rozdávám plakáty, které jsem malovala den předtím v hlavním sídle kampaně. Některé dobrovolníky již znám z kanceláře, potřesu si s nimi rukou. Od Elen, staré paní, která na tento mítink přišla i s kyslíkovou bombou a hadičkou se mi dostává vlídného objetí a políbení na tvář. Opět jsem udivena odhodlaností těchto lidí podporovat politické kandidáty. A to i v případě téměř nemohoucnosti.

 Kamery přichystány, zástupci všech důležitých newyorských médií jsou na místě. Kongresman přijíždí, třese si rukou se všemi důležitými lidmi, zapózuje se všemi účastníky mítinku pro společnou fotku. Ta se bude večer šířit internetovým prostředím a televizními kanály. Malý syn Boba (který pracuje pro firmu jezdící s náklaďákem a strachující se o ztrátu svého zaměstnání, protože jeho šéf si nebude moci dovolit převážet zboží za takovou cenu) je postaven před všechny politiky. Do ruky mu dávám jeden z plakátů. Již od dob Daisy (politické reklamy s malou holčičkou - http://www.youtube.com/watch?v=63h_v6uf0Ao) víme, jak mocné jsou děti v kampani.

Poté již následují proslovy pro média. M. Grimm představuje legislativu, která by omezila výšku mýtného. Navazují proslovy podporovatelů kongresmana, Nicole Malliotakis (Assemblywoman), kandidáta Paula Saryiana, zakončené projevem senátora Sama Prizzola. Každá z řečí je doprovázena příběhem o lidech, kteří si nemohou dovolit platit tolik za přejetí mostu, nemohou si např. zajet za rodinou na večeři, protože prostě nemají na to platit tolik za mýtné.

Prodírám se davem, najdu si místo za všemi kamerami, vylezu na menší betonovou zídku a dokumentuji. Cílem je dobrá póza kandidáta. Jak jinak. Zavřená pusa, otevřené oči a vyhovující gesto. Když tam máte řečníky rovnou tři, je o to těžší strefit se do nejvhodnějšího okamžiku, ve kterém je potřeba zmáčknout spoušť. Po tiskovce následují otázky novinářů. Opět se musím drát davem a naštěstí mi úsměv stačí k tomu, abych se dostala co nejblíže kongresmana a zachytila ho, jak odpovídá na všetečné otázky novinářů.

Mě a Briana volá Mark. Dostal informaci, že Mark Murphy (Grimmův demokratický oponent) je na nějaké fundraisingové akci na 72. ulici v Brooklynu. Zadáváme adresu do telefonu a vydáváme se na „hon“. V autě přichází druhá dávka kofeinu. Při přejetí mostu a zaplacení 13 dolarů se jen pousměju. „Ano, měli by s tím něco udělat“. Parkujeme v Brooklynu na 72. a rozdělujeme se. Já jdu „pročesat“ ulice vlevo a Brian vpravo. Misí je získat fotky Murphyho, na kterých nebude vypadat úplně nejlépe. Čím horší výraz, tím lépe. Víme přece, že obraz je silnější než tisíc slov.

Bedlivě sleduji každou ulici. Nikde ani stopa po Murphym. Už jsem na 76. ulici, když uvidím kluka v tričku podporující Grimma. Mířím za ním a ptám se ho, jestli neví, kde najít Murphyho. Dozvídám se, že akce se konala o pár ulic výše v nějakém soukromém domě. V tom mi volá Brian: „Murphy směřuje přímo k tobě. Jde ze 72. Otoč se a jdi zpět, musíš na něj narazit“. Murphy mě ale převezl, než jsem se s ním stačila střetnout, zabočil do jedné z bočních ulic. Rozbíhám se po druhé straně chodníku. Opět jsem vděčná za pohodlné baleríny. Potřebuju se dostat před Murphyho! Zatím se mi daří potichu běžet a setřít tak vzdálenostní rozdíl mezi námi. Najednou přechází na mou stranu. V tom přichází má chvíle – již jsem dostatečně blízko, dostávám se před něj, mačkám spoušť a pořizuji několik fotografií. Murphy se dostává ke svému autu, nechá nastoupit své dvě holčičky (že by opět využití dětské nevinnosti v kampani? Nebo je chtěl taťka vzít v toto krásné sobotní odpoledne ven mezi pár mocných lidí?). Poté se i za ním zavírají dveře od auta a odjíždí. Má mise tady končí. Volám Brianovi, setkáváme se na rohu a míříme zpět na Staten Island. Prohlížím fotky, jedna by se možná použít dala. Uvidíme, co na to řekne campaign manager.

V jednu už fotím před Met Food. Supermarketem, kde se Michael Grimm setkává se svými potenciálními voliči. Není zde ovšem sám. Několik dobrovolníků s jeho logem na tričku rozdává letáky. Ano, i tohle obnáší kampaň. Chcete-li dobrovolníky, musíte se za nimi vydat a najít je. Chcete-li voliče, musíte je též oslovit. Face to face je prostě pořád v kurzu. Pořídím pár fotek a jedeme s Brianem do Dineru na jídlo. Provinile si objednávám hamburger, poprvé ovšem ne ve fast foodu. Pořád je to ale hamburger, že.

Následující událostí je Westerleight Folk Festival. Spousta lidí, dobrá příležitost pro kongresmana, aby byl viděn. Zbývá nám trocha času, zastavujeme se u mě. Stahuji fotky do počítače a Aaronovi posílám ty zachycující Murphyho. Po cestě kupujeme další kafe a pokračujeme na festival. Tam se setkáváme s dobrovolníky pracující na naší kampani. Všichni v modrých tričkách rozdávají přítomným lidem letáky a dostatečně zapáleným republikánům nabízí „lawn sign“, v podstatě ceduli na jejich plot. Přichází za mnou hlavní organizátor a oznamuje mi, že Michael může vystoupit na pódiu.

Kongresman přijíždí se zpožděním až kolem čtvrté. Obchází všechny přítomné stánky, zdraví co nejvíce lidí, třese si s nimi rukou, snaží se vyslechnout jejich problémy a navrhnout řešení (většinou předáním vizitky). V patách je mu zástupce z Murphyho týmu. Zde přichází ta temnější stránka kampaně. Kam se hne kongresman, hne se i „tracker“ (stopař). Vybaven kamerou se stativem, natáčí naprosto všechno. Při pokusu dobrovolníků z našeho týmu postavit se před něj vystrkuje kameru vysoko do vzduchu. Obrázek je to docela absurdní. Říkám si, že tohle je už trošku moc. Pokud jsem cítila špetku provinilosti nad dnešním pronásledováním Murphyho, tak při této zkušenosti s jeho „trackerem“ veškerý pocit viny ztrácím.

Na této akci je pořízena spousta fotek kongresmana s mladými lidmi, starými lidmi, organizátory, zpěváky, dětmi. Poté seznamuji hlavního organizátora s kongresmanem a Grimm míří na pódium, kde má krátký proslov.  Po jeho skončení odjíždí do Brooklynu, kam již s Brianem nemusíme. V sedm večer přicházím mrtvá domů. Myšlenku na to jít si ještě zaběhat zmaří bouřka. Ano, je právě období tornád, tady nic neobvyklého. Zmůžu se už jen na to projet média, přečíst, co o nás dneska napsali a vše patřičně zdokumentovat. Při pohledu na společnou fotku během tiskové konference se všemi těmi plakáty, které jsem malovala a připravila, se musím nahlas zasmát. Usínám u počítače, budím se v devět večer s pocitem žízně. Cesta pro vodu mě probrala. Dobře. Napíšu o dnešku. To jsem udělala a s dojmem naplno využitého dne jdu spát, neboť nadcházející den mě čeká účast na spoustě dalších zajímavých událostí. V té chvíli jsem ovšem nevěděla, co se během mého spánku bude odehrávat v kanceláři…

Tisková konference u Verrazano Bridge

Líbí se vám plakátky? :D

Mediální pokrytí bylo veliké

S panem veteránem v zádech

Fotka ze zákulisí. Tohle v médiích neuvidíte. V tmavě modré košili je "tracker"

Prchající oponent Mark Murphy

Met Food

Westerleigh Folk Festival a hlavní organizátor

Nejúčinnější kampaň - face to face

Návštěvníci festivalu

Proslov

Tracker

Tracker ví, jak na to...

Kaitlyn s Denise

S Kaitlyn

Už trošku přesahuje meze, co myslíte?

Země hamburgerů

Jídlo. Jídlo hýbe světem, láska prý prochází žaludkem a sytý hladovému nevěří...

Kamkoliv jedete, chcete ochutnat místní kuchyni. Uspokojit potřebu přijímání potravy a zahnat tak pocit hladu patří k základním fyziologickým potřebám každého člověka, jak nám již v roce 1943 ukázal psycholog Abraham Maslow na jeho známé Maslowově pyramidě. Co nám může nabídnout americká kuchyně?

Po třech týdnech tady jsem došla k názoru, že poznávání již bylo dost a je třeba se vrátit k zdravějšímu způsobu stravování. Nic není ovšem černobílé, a tak posuďte sami:

Libra rajčat (tedy necelého půl kila) tu stojí 3,5 dolaru (tedy 70 Kč). Kilo jablek 80 Kč a tři citrony 60 Kč...
Jeden hamburger (i když ten nejobyčejnější) stojí dolar (20 Kč) a velké hranolky dolary dva (40 Kč).

Řeč ještě nebyla o kávě – když jsem v prvním článku psala, že pravou kávu jsem měla v Miláně naposled na dlouhou dobu, byla to pravda. Ano, káva ve Starbucks je vyhlášená. Taky stojí kolem 4 dolarů (při troše štěstí cena jedněch značkových šatů, zlevněných i z 2000 Kč - a to nepřeháním). Nejvíce tu letí slazená káva s příchutěmi, dokonce i sušenek Oreo.

Za poslední dva týdny jsem navštívila McDonald’s několikrát, počet snězených hamburgerů cca 5, několik zmrzlin a nespočet McCafé za 1 dolar. Návštěva Burger Kinga proběhla pouze jedna, na tuto počest jsem si dala dvojitého burgera.

Co ještě patří k USA? Subway. Rozhodně. Návštěva jedna, musím uznat, že bageta to byla výborná. Necháte si do ní narvat co chcete a ještě vám to zapečou. Dokonce ani želva v parku neodolala a musela jsem se s ní dělit...

Minulý týden jsem neodolala a v Harlemu jsem zavítala do Dunkin‘ Donuts. To mě stálo 3 dolary a dostala jsem 3 donuts. Takže kobliha posypaná sušenkami Oreo a plněná Oreo krémem stojí 99 centů (20 Kč). Pak nemají Američani vypadat, jak vypadají. Zdravé jídlo aby tu jeden pohledal, zato na každém rohu narazíte na fast food. Ať je to fast food jakýkoliv, salát stojí dvakrát tolik co hamburger či hranolky. 

Po cestě do práce mě kolegyně vzala na Bagels. Bagel je něco jako kobliha s dírou uprostřed a s různými příchutěmi. Od slaných po sladké. Naplní vám ji čím je libo, přes cream cheese až po vajíčko a slaninu. Samozřejmostí je její zapečení. Obdržíte tedy čerstvou a teplou bagel, která je opravdu lahodná a tuto specialitu prý nikde jinde nedělají takovým způsobem jako právě tady v New Yorku.

A stravovací návyky? Mezi konferenčními telefony, schůzkami a poradami si zavolají do fast foodu, objednají si jednu z těchto zdravých variant (bagetu plněnou smaženým kuřetem např.) a u počítače to v kanceláři sní. Vše zapijí colou nebo pepsi. Neobědvají ve většině případů dohromady, ale separé. U toho vyřídí několik telefonů, zbytek strčí do ledničky a dojí později… Většina z nich, jak by řekli v „Jste to, co jíte“, je opravdu podvyživená. Jedí málo a nezdravě. A např. jen dvakrát denně.

To mi připomíná film Eat, pray, love (Jíst, modlit se, milovat) s Julií Roberts v hlavní roli. V Itálii si umějí jídlo vychutnat. Pokud jedí, sejdou se všichni u stolu a jídlo si dokonale „užívají“. Tady to berou jako povinnost, něco, co patří k životu. Potřeba, kterou musí naplnit. Nic víc.

Výsledek?

Po týdnu tady jsem se rozhodla vařit. Důvodů je hned několik:

1. Posuďte sami – oběd vyjde na cca 10-15 dolarů. Jedny šaty ve výprodeji dokážete při troše štěstí koupit za 5 dolarů (100 Kč). Nebylo by vám líto vyhodit peníze za plněnou bagetu, když si můžete koupit krásné boty anebo šaty? Mně ano.

2    2.  Daň za čerstvou bagel a ostatní americké „pochoutky“ je vrácená alergie na pšenici (děkuji, Ameriko). Nejen, že jsem se osypala, ale také mi opět napuchly oči. Vypadám, jak kdybych tři dny probrečela. A tak jsem nakoupila rýži, pytel brambor a bezlepkové těstoviny a každý den ráno si vařím. V kanceláři mi řekli, že jím moc zdravě a jídla, která mám (brambory a zelenina např.), že to nikdy neviděli… Proboha, asi jim začnu taky vařit.

3   3. Alergie na pšenici má ale i své výhody – sním koblih a opuchnu. Takže jsem nucena jíst zdravě. Pokud sním hodně pšenice, neotevřu druhý den oči. Ať žije zdravý životní styl. Normální chleba tu ale neseženete. Vše jsou sladké americké bulky. Chleba žitný mě stál 4 dolary, ale jejich bulky by mě za týden zabily.

4. Další výhodou je – nepřijedu domů jako koule. O tomto tvrzení ovšem začínám silně pochybovat. Málo spánku a málo času na sport si začíná vybírat svou daň... Cítím se jako velryba :(.

Ale vzhledem k tomu, že tady jsou konfesní velikosti posunuty, každý normální Evropan se tu může na druhou stranu cítit opravdu dobře. A tady se za svou velikost bot 41 nemusím stydět, ženské tu mají i 43 a je to normální.

Koho tady lituju, tak jsou celiaci. Půl kila bezlepkových těstovin stojí jako 4 hamburgery. Myslím, že příště pojedu do Číny, tam budu moct s radostí a bez následků vychutnat dary místní kuchyněJ.

V obchodě "Dolar tree" je vše za jeden dolar. Od sušenek, chipsů, čokolád, po sešity, hračky a kosmetiku. Naštěstí je tu i konzervovaná zelenina za necelý dolar. Seženete zde i olivy, hrášek, kukuřici. Musím uznat, že zde platí citát Alaina Delona (alespoň co se jídla týče):

"Amerika se již stala zemí úplně zledovatělou, všechno je tam zmražené. Když chcete něco jíst, musíte to předem rozmrazit. I ženy jsou tam stejné - musíte je rozmrazit aspoň den před zamýšleným flirtem."

To byla ukázka toho, jaký životní styl je zde propagován. Všichni tu spěchají, nehýbou se, na vychutnání jídla není čas, zdravé jídlo a zeleninu tu jí málokdo, rozhodně ne průměrný Američan. Pokud chcete jíst zdravě, musíte mít na účtu hodně babek.

Pak jsou nemocní a kolik tu stojí ošetření, nedej Bože operace? Desetitisíce a statisíce korun. A kdo na tom vydělává? To už ať si každý domyslí…

Abych ale nekončila tento článek negativně. Mají tu také spoustu čínských, korejských či vietnamských restaurací. Jelikož miluju sushi (a Kamilovo jsem už dlouho neměla), kamarádi žijící několik let v Asii mě do jedné takové restaurace vytáhli. Bylo to zatím nejlepší jídlo tady. Názvy pokrmů vám nepovím, neboť jsem si je nezapamatovala. Co si ale jisto jistě pamatuju je to, že mi objednali "eel". Jelikož nejsem zběhlá v anglické terminologii ryb, nezbývalo mi než jim věřit, že to bude dobré. Nebylo. Úhoř v sushi opravdu dobrý není...

Taky můj hostitel Ayan mi v Harlemu uvařil pravé italské jídlo, které bylo jak jinak než výborné a na stole na mou počest nechybělo ani české pivo!

A abych nezapomněla, moje paní domácí žije zdravě a jí zdravě (docela). Jí hodně zeleniny a včera mě naučila úžasnou věc – ochutnala jsem místní specialitu. Vařenou kukuřici, kterou uvaříte tak, aby nezměkla moc, poté ji potřete máslem, posypete solí a znovu potřete máslem. Zakousnete se do ní a je to slast…Taky mi uvařila sýrové těstoviny a přidala chutný zeleninový salát. Popřela tak moji teorii, ale Katlyn přece není průměrná Američanka.

Mark Twain by na to řekl: "Patrně jediný způsob, jak si zachovat zdraví, je jíst, co ti nechutná, pít, co se ti oškliví, a dělat, co se ti nechce." Asi na tom něco bude.

Na závěr vám přináším fotky svých hříchů a veřejně tady slibuju, že udělám vše pro to, abych se v zimě vlezla do letadla...

Burger King...

Neodolatelné pokušení - Caramel Sunday with peanuts...

Čerstvá bagel.

Plněná cream cheesem a zapečená...

Ukázka amerického stravovacího návyku :D.

Sushi I love you.

Krevety, krabi, tuňáci, úhoři i lososi. Až na úhoře "mňam".

Ayanovo kuchařské umění. 

Posuďte sami...

Chutnalo to výborně.

Největší hřích...

Na brazilském průvodu byla spousta jídla, ale také mraky lidí.

Ochutnávka Subwaye.

Želva, která si Subway také oblíbila a nechtěla dát pokoj. Čekala jako pes, až jí něco hodím.

A tuhle zmrzlinu jsem fakt neměla objevit! Lepší jsem nikdy nejedla.

Doufám, že vypadám dostatečně provinile. Měla bych.

Po hodech přichází co? ...Vystřízlivění  - Večeře od Katlyn a přechod na zeleninu.

A na tomhle teď frčím...