úterý 25. září 2012

Víkend po boku kongresmana – část 1.


Alarm. Alarm poprvé, podruhé, potřetí… Neustále posunuju budík. Odložit o pět minut, dalších pět minut, a pak dalších pět minut. „Ne, už opravdu musíš vstát“, říká direktivně ta rozumnější část někde uvnitř mě. V sobotu? Vážně? V osm ráno? Po pěti hodinách spánku? „Ano, zvedni se konečně, víš, kolik tě toho dneska čeká!“ Mé moudřejší já ustoupilo ďábelskému pokušení a mozek dává příkaz nervovému systému, který zařizuje to, že se v 8:30h konečně vykopávám z postele. Hnána touhou po nových zkušenostech, začínám svůj dnešní maraton.

Ještě téměř v polospánku postavím vodu na kafe a mířím do koupelny. Tam je proces trochu delší kvůli všem maskám na vlasy, které musí samozřejmě určitou dobu působit… Zalévám dvě kávy, jednu na teď, jednu do auta. Jako každý Američan jsem již i já vybavena „hrnečkem na kávu“ (pořádným „mugem“), který mě každý den doprovází do hlavního sídla kampaně. Dnes ovšem nemířím do kanceláře. Čeká mě několik důležitých událostí, na kterých budu opět stínem kongresmana.

Nanáším korektor, který má za úkol zakrýt již rozsáhlé kruhy pod očima, nový make-up od Revlonu (stál neskutečný jeden dolar - koupila jsem zatím pouze tři :D)  a stínuju víčka, tentokrát s cílem zmenšit viditelnost opuchlých očí - ano, zase jsem jedla pšenici. Přiznávám. Nedejte si ale domácí pizzu, kterou vám donese nadšená dobrovolnice až pod nos. Ach jo. Končím v koupelně, vybíhám nahoru, v tom již volá kolega Brian, že čeká před domem. Proboha, vždyť ještě není deset! Copak neví, že žádná ženská není připravena s předstihem? A že v deset znamená „v deset“ a ne 9:54h? První Američan, který přijel ne načas, ale o šest minut dříve… Zachovávám klid, otevírám šatnu, popadám první šaty, které vidím, podpatky házím do sportovní tašky spolu s tričkem vyjadřující podporu M. Grimma. Ještě zkontroluju paměťovou kartu ve foťáku (ano, Jardo, teď již pokaždé kontroluju přítomnost karty), dostatečnou zásobu baterek a běžím dolů. U dveří mě čekají nachystané plakáty na dnešní tiskovou konferenci a samozřejmě potřebná dávka kofeinu.

S Brianem se vydáváme do Fort Wadsworth overlook, kde je od 11h tisková konference a protest proti zvyšování mýtného. Celý problém spočívá v tom, že pokud se chcete dostat ze Staten Islandu do Brooklynu přes most, pokaždé zaplatíte za přejetí Verrazano Bridge 13 dolarů (260 Kč). Mýtné se má zvýšit na 15 dolarů. Proti tomuto je potřeba bojovat. A tak lidem, kteří přišli podpořit tento protest, rozdávám plakáty, které jsem malovala den předtím v hlavním sídle kampaně. Některé dobrovolníky již znám z kanceláře, potřesu si s nimi rukou. Od Elen, staré paní, která na tento mítink přišla i s kyslíkovou bombou a hadičkou se mi dostává vlídného objetí a políbení na tvář. Opět jsem udivena odhodlaností těchto lidí podporovat politické kandidáty. A to i v případě téměř nemohoucnosti.

 Kamery přichystány, zástupci všech důležitých newyorských médií jsou na místě. Kongresman přijíždí, třese si rukou se všemi důležitými lidmi, zapózuje se všemi účastníky mítinku pro společnou fotku. Ta se bude večer šířit internetovým prostředím a televizními kanály. Malý syn Boba (který pracuje pro firmu jezdící s náklaďákem a strachující se o ztrátu svého zaměstnání, protože jeho šéf si nebude moci dovolit převážet zboží za takovou cenu) je postaven před všechny politiky. Do ruky mu dávám jeden z plakátů. Již od dob Daisy (politické reklamy s malou holčičkou - http://www.youtube.com/watch?v=63h_v6uf0Ao) víme, jak mocné jsou děti v kampani.

Poté již následují proslovy pro média. M. Grimm představuje legislativu, která by omezila výšku mýtného. Navazují proslovy podporovatelů kongresmana, Nicole Malliotakis (Assemblywoman), kandidáta Paula Saryiana, zakončené projevem senátora Sama Prizzola. Každá z řečí je doprovázena příběhem o lidech, kteří si nemohou dovolit platit tolik za přejetí mostu, nemohou si např. zajet za rodinou na večeři, protože prostě nemají na to platit tolik za mýtné.

Prodírám se davem, najdu si místo za všemi kamerami, vylezu na menší betonovou zídku a dokumentuji. Cílem je dobrá póza kandidáta. Jak jinak. Zavřená pusa, otevřené oči a vyhovující gesto. Když tam máte řečníky rovnou tři, je o to těžší strefit se do nejvhodnějšího okamžiku, ve kterém je potřeba zmáčknout spoušť. Po tiskovce následují otázky novinářů. Opět se musím drát davem a naštěstí mi úsměv stačí k tomu, abych se dostala co nejblíže kongresmana a zachytila ho, jak odpovídá na všetečné otázky novinářů.

Mě a Briana volá Mark. Dostal informaci, že Mark Murphy (Grimmův demokratický oponent) je na nějaké fundraisingové akci na 72. ulici v Brooklynu. Zadáváme adresu do telefonu a vydáváme se na „hon“. V autě přichází druhá dávka kofeinu. Při přejetí mostu a zaplacení 13 dolarů se jen pousměju. „Ano, měli by s tím něco udělat“. Parkujeme v Brooklynu na 72. a rozdělujeme se. Já jdu „pročesat“ ulice vlevo a Brian vpravo. Misí je získat fotky Murphyho, na kterých nebude vypadat úplně nejlépe. Čím horší výraz, tím lépe. Víme přece, že obraz je silnější než tisíc slov.

Bedlivě sleduji každou ulici. Nikde ani stopa po Murphym. Už jsem na 76. ulici, když uvidím kluka v tričku podporující Grimma. Mířím za ním a ptám se ho, jestli neví, kde najít Murphyho. Dozvídám se, že akce se konala o pár ulic výše v nějakém soukromém domě. V tom mi volá Brian: „Murphy směřuje přímo k tobě. Jde ze 72. Otoč se a jdi zpět, musíš na něj narazit“. Murphy mě ale převezl, než jsem se s ním stačila střetnout, zabočil do jedné z bočních ulic. Rozbíhám se po druhé straně chodníku. Opět jsem vděčná za pohodlné baleríny. Potřebuju se dostat před Murphyho! Zatím se mi daří potichu běžet a setřít tak vzdálenostní rozdíl mezi námi. Najednou přechází na mou stranu. V tom přichází má chvíle – již jsem dostatečně blízko, dostávám se před něj, mačkám spoušť a pořizuji několik fotografií. Murphy se dostává ke svému autu, nechá nastoupit své dvě holčičky (že by opět využití dětské nevinnosti v kampani? Nebo je chtěl taťka vzít v toto krásné sobotní odpoledne ven mezi pár mocných lidí?). Poté se i za ním zavírají dveře od auta a odjíždí. Má mise tady končí. Volám Brianovi, setkáváme se na rohu a míříme zpět na Staten Island. Prohlížím fotky, jedna by se možná použít dala. Uvidíme, co na to řekne campaign manager.

V jednu už fotím před Met Food. Supermarketem, kde se Michael Grimm setkává se svými potenciálními voliči. Není zde ovšem sám. Několik dobrovolníků s jeho logem na tričku rozdává letáky. Ano, i tohle obnáší kampaň. Chcete-li dobrovolníky, musíte se za nimi vydat a najít je. Chcete-li voliče, musíte je též oslovit. Face to face je prostě pořád v kurzu. Pořídím pár fotek a jedeme s Brianem do Dineru na jídlo. Provinile si objednávám hamburger, poprvé ovšem ne ve fast foodu. Pořád je to ale hamburger, že.

Následující událostí je Westerleight Folk Festival. Spousta lidí, dobrá příležitost pro kongresmana, aby byl viděn. Zbývá nám trocha času, zastavujeme se u mě. Stahuji fotky do počítače a Aaronovi posílám ty zachycující Murphyho. Po cestě kupujeme další kafe a pokračujeme na festival. Tam se setkáváme s dobrovolníky pracující na naší kampani. Všichni v modrých tričkách rozdávají přítomným lidem letáky a dostatečně zapáleným republikánům nabízí „lawn sign“, v podstatě ceduli na jejich plot. Přichází za mnou hlavní organizátor a oznamuje mi, že Michael může vystoupit na pódiu.

Kongresman přijíždí se zpožděním až kolem čtvrté. Obchází všechny přítomné stánky, zdraví co nejvíce lidí, třese si s nimi rukou, snaží se vyslechnout jejich problémy a navrhnout řešení (většinou předáním vizitky). V patách je mu zástupce z Murphyho týmu. Zde přichází ta temnější stránka kampaně. Kam se hne kongresman, hne se i „tracker“ (stopař). Vybaven kamerou se stativem, natáčí naprosto všechno. Při pokusu dobrovolníků z našeho týmu postavit se před něj vystrkuje kameru vysoko do vzduchu. Obrázek je to docela absurdní. Říkám si, že tohle je už trošku moc. Pokud jsem cítila špetku provinilosti nad dnešním pronásledováním Murphyho, tak při této zkušenosti s jeho „trackerem“ veškerý pocit viny ztrácím.

Na této akci je pořízena spousta fotek kongresmana s mladými lidmi, starými lidmi, organizátory, zpěváky, dětmi. Poté seznamuji hlavního organizátora s kongresmanem a Grimm míří na pódium, kde má krátký proslov.  Po jeho skončení odjíždí do Brooklynu, kam již s Brianem nemusíme. V sedm večer přicházím mrtvá domů. Myšlenku na to jít si ještě zaběhat zmaří bouřka. Ano, je právě období tornád, tady nic neobvyklého. Zmůžu se už jen na to projet média, přečíst, co o nás dneska napsali a vše patřičně zdokumentovat. Při pohledu na společnou fotku během tiskové konference se všemi těmi plakáty, které jsem malovala a připravila, se musím nahlas zasmát. Usínám u počítače, budím se v devět večer s pocitem žízně. Cesta pro vodu mě probrala. Dobře. Napíšu o dnešku. To jsem udělala a s dojmem naplno využitého dne jdu spát, neboť nadcházející den mě čeká účast na spoustě dalších zajímavých událostí. V té chvíli jsem ovšem nevěděla, co se během mého spánku bude odehrávat v kanceláři…


Tisková konference u Verrazano Bridge
Líbí se vám plakátky? :D


Mediální pokrytí bylo veliké
S panem veteránem v zádech

Fotka ze zákulisí. Tohle v médiích neuvidíte. V tmavě modré košili je "tracker"
Prchající oponent Mark Murphy

Met Food

Westerleigh Folk Festival a hlavní organizátor
Nejúčinnější kampaň - face to face



Návštěvníci festivalu
Proslov

Tracker
Tracker ví, jak na to...
Kaitlyn s Denise
S Kaitlyn
Už trošku přesahuje meze, co myslíte?

Žádné komentáře:

Okomentovat