Alarm. Alarm poprvé, podruhé,
potřetí… Neustále posunuju budík. Odložit o pět minut, dalších pět minut, a pak
dalších pět minut. „Ne, už opravdu musíš
vstát“, říká direktivně ta rozumnější část někde uvnitř mě. V sobotu?
Vážně? V osm ráno? Po pěti hodinách spánku? „Ano, zvedni se konečně, víš, kolik tě toho dneska čeká!“ Mé
moudřejší já ustoupilo ďábelskému pokušení a mozek dává příkaz nervovému
systému, který zařizuje to, že se v 8:30h konečně vykopávám z postele.
Hnána touhou po nových zkušenostech, začínám svůj dnešní maraton.
Ještě téměř v polospánku
postavím vodu na kafe a mířím do koupelny. Tam je proces trochu delší kvůli
všem maskám na vlasy, které musí samozřejmě určitou dobu působit… Zalévám dvě
kávy, jednu na teď, jednu do auta. Jako každý Američan jsem již i já vybavena
„hrnečkem na kávu“ (pořádným „mugem“), který mě každý den doprovází do hlavního
sídla kampaně. Dnes ovšem nemířím do kanceláře. Čeká mě několik důležitých
událostí, na kterých budu opět stínem kongresmana.
Nanáším korektor, který má za
úkol zakrýt již rozsáhlé kruhy pod očima, nový make-up od Revlonu (stál neskutečný
jeden dolar - koupila jsem zatím pouze tři :D)
a stínuju víčka, tentokrát s cílem zmenšit viditelnost opuchlých
očí - ano, zase jsem jedla pšenici. Přiznávám. Nedejte si ale domácí pizzu,
kterou vám donese nadšená dobrovolnice až pod nos. Ach jo. Končím
v koupelně, vybíhám nahoru, v tom již volá kolega Brian, že čeká před
domem. Proboha, vždyť ještě není deset! Copak neví, že žádná ženská není
připravena s předstihem? A že v deset znamená „v deset“ a ne
9:54h? První Američan, který přijel ne načas, ale o šest minut dříve… Zachovávám
klid, otevírám šatnu, popadám první šaty, které vidím, podpatky házím do
sportovní tašky spolu s tričkem vyjadřující podporu M. Grimma. Ještě zkontroluju
paměťovou kartu ve foťáku (ano, Jardo, teď již pokaždé kontroluju přítomnost
karty), dostatečnou zásobu baterek a běžím dolů. U dveří mě čekají nachystané
plakáty na dnešní tiskovou konferenci a samozřejmě potřebná dávka kofeinu.
S Brianem se vydáváme do Fort Wadsworth overlook, kde je od 11h
tisková konference a protest proti zvyšování mýtného. Celý problém spočívá v tom,
že pokud se chcete dostat ze Staten Islandu do Brooklynu přes most, pokaždé
zaplatíte za přejetí Verrazano Bridge 13 dolarů (260 Kč). Mýtné se má zvýšit na
15 dolarů. Proti tomuto je potřeba bojovat. A tak lidem, kteří přišli podpořit
tento protest, rozdávám plakáty, které jsem malovala den předtím v hlavním
sídle kampaně. Některé dobrovolníky již znám z kanceláře, potřesu si
s nimi rukou. Od Elen, staré paní, která na tento mítink přišla i
s kyslíkovou bombou a hadičkou se mi dostává vlídného objetí a políbení na
tvář. Opět jsem udivena odhodlaností těchto lidí podporovat politické
kandidáty. A to i v případě téměř nemohoucnosti.
Kamery přichystány, zástupci všech důležitých
newyorských médií jsou na místě. Kongresman přijíždí, třese si rukou se všemi
důležitými lidmi, zapózuje se všemi účastníky mítinku pro společnou fotku. Ta
se bude večer šířit internetovým prostředím a televizními kanály. Malý syn Boba
(který pracuje pro firmu jezdící s náklaďákem a strachující se o ztrátu
svého zaměstnání, protože jeho šéf si nebude moci dovolit převážet zboží za
takovou cenu) je postaven před všechny politiky. Do ruky mu dávám jeden
z plakátů. Již od dob
Daisy (politické
reklamy s malou holčičkou -
http://www.youtube.com/watch?v=63h_v6uf0Ao)
víme, jak mocné jsou děti v kampani.
Poté již následují proslovy pro
média. M. Grimm představuje legislativu, která by omezila výšku mýtného. Navazují
proslovy podporovatelů kongresmana, Nicole Malliotakis (Assemblywoman), kandidáta
Paula Saryiana, zakončené projevem senátora Sama Prizzola. Každá z řečí je
doprovázena příběhem o lidech, kteří si nemohou dovolit platit tolik za přejetí
mostu, nemohou si např. zajet za rodinou na večeři, protože prostě nemají na to
platit tolik za mýtné.
Prodírám se davem, najdu si místo
za všemi kamerami, vylezu na menší betonovou zídku a dokumentuji. Cílem je
dobrá póza kandidáta. Jak jinak. Zavřená pusa, otevřené oči a vyhovující gesto.
Když tam máte řečníky rovnou tři, je o to těžší strefit se do nejvhodnějšího okamžiku,
ve kterém je potřeba zmáčknout spoušť. Po tiskovce následují otázky novinářů. Opět
se musím drát davem a naštěstí mi úsměv stačí k tomu, abych se dostala co
nejblíže kongresmana a zachytila ho, jak odpovídá na všetečné otázky novinářů.
Mě a Briana volá Mark. Dostal
informaci, že Mark Murphy (Grimmův demokratický oponent) je na nějaké
fundraisingové akci na 72. ulici v Brooklynu. Zadáváme adresu do telefonu
a vydáváme se na „hon“. V autě přichází druhá dávka kofeinu. Při přejetí
mostu a zaplacení 13 dolarů se jen pousměju. „Ano, měli by s tím něco udělat“. Parkujeme v Brooklynu na
72. a rozdělujeme se. Já jdu „pročesat“ ulice vlevo a Brian vpravo. Misí je
získat fotky Murphyho, na kterých nebude vypadat úplně nejlépe. Čím horší
výraz, tím lépe. Víme přece, že obraz je silnější než tisíc slov.
Bedlivě sleduji každou ulici.
Nikde ani stopa po Murphym. Už jsem na 76. ulici, když uvidím kluka
v tričku podporující Grimma. Mířím za ním a ptám se ho, jestli neví, kde
najít Murphyho. Dozvídám se, že akce se konala o pár ulic výše
v nějakém soukromém domě. V tom mi volá Brian: „Murphy směřuje
přímo k tobě. Jde ze 72. Otoč se a jdi zpět, musíš na něj narazit“. Murphy
mě ale převezl, než jsem se s ním stačila střetnout, zabočil do jedné
z bočních ulic. Rozbíhám se po druhé straně chodníku. Opět jsem vděčná za
pohodlné baleríny. Potřebuju se dostat před Murphyho! Zatím se mi daří potichu
běžet a setřít tak vzdálenostní rozdíl mezi námi. Najednou přechází na mou
stranu. V tom přichází má chvíle – již jsem dostatečně blízko, dostávám se
před něj, mačkám spoušť a pořizuji několik fotografií. Murphy se dostává ke svému
autu, nechá nastoupit své dvě holčičky (že by opět využití dětské nevinnosti
v kampani? Nebo je chtěl taťka vzít v toto krásné sobotní odpoledne
ven mezi pár mocných lidí?). Poté se i za ním zavírají dveře od auta a odjíždí.
Má mise tady končí. Volám Brianovi, setkáváme se na rohu a míříme zpět na
Staten Island. Prohlížím fotky, jedna by se možná použít dala. Uvidíme, co na
to řekne campaign manager.
V jednu už fotím před Met
Food. Supermarketem, kde se Michael Grimm setkává se svými potenciálními
voliči. Není zde ovšem sám. Několik dobrovolníků s jeho logem na tričku
rozdává letáky. Ano, i tohle obnáší kampaň. Chcete-li dobrovolníky, musíte se
za nimi vydat a najít je. Chcete-li voliče, musíte je též oslovit. Face to face
je prostě pořád v kurzu. Pořídím pár fotek a jedeme s Brianem do
Dineru na jídlo. Provinile si objednávám hamburger, poprvé ovšem ne ve fast
foodu. Pořád je to ale hamburger, že.
Následující událostí je Westerleight Folk Festival. Spousta
lidí, dobrá příležitost pro kongresmana, aby byl viděn. Zbývá nám trocha času,
zastavujeme se u mě. Stahuji fotky do počítače a Aaronovi posílám ty
zachycující Murphyho. Po cestě kupujeme další kafe a pokračujeme na festival.
Tam se setkáváme s dobrovolníky pracující na naší kampani. Všichni
v modrých tričkách rozdávají přítomným lidem letáky a dostatečně zapáleným
republikánům nabízí „lawn sign“, v podstatě ceduli na jejich plot. Přichází
za mnou hlavní organizátor a oznamuje mi, že Michael může vystoupit na pódiu.
Kongresman přijíždí se zpožděním
až kolem čtvrté. Obchází všechny přítomné stánky, zdraví co nejvíce lidí, třese
si s nimi rukou, snaží se vyslechnout jejich problémy a navrhnout řešení
(většinou předáním vizitky). V patách je mu zástupce z Murphyho týmu.
Zde přichází ta temnější stránka kampaně. Kam se hne kongresman, hne se i „tracker“ (stopař). Vybaven kamerou se
stativem, natáčí naprosto všechno. Při pokusu dobrovolníků z našeho týmu
postavit se před něj vystrkuje kameru vysoko do vzduchu. Obrázek je to docela
absurdní. Říkám si, že tohle je už trošku moc. Pokud jsem cítila špetku
provinilosti nad dnešním pronásledováním Murphyho, tak při této zkušenosti
s jeho „trackerem“ veškerý pocit
viny ztrácím.
Na této akci je pořízena spousta
fotek kongresmana s mladými lidmi, starými lidmi, organizátory, zpěváky,
dětmi. Poté seznamuji hlavního organizátora s kongresmanem a Grimm míří na
pódium, kde má krátký proslov. Po jeho
skončení odjíždí do Brooklynu, kam již s Brianem nemusíme. V sedm
večer přicházím mrtvá domů. Myšlenku na to jít si ještě zaběhat zmaří bouřka.
Ano, je právě období tornád, tady nic neobvyklého. Zmůžu se už jen na to projet
média, přečíst, co o nás dneska napsali a vše patřičně zdokumentovat. Při
pohledu na společnou fotku během tiskové konference se všemi těmi plakáty,
které jsem malovala a připravila, se musím nahlas zasmát. Usínám u počítače,
budím se v devět večer s pocitem žízně. Cesta pro vodu mě probrala.
Dobře. Napíšu o dnešku. To jsem udělala a s dojmem naplno využitého dne
jdu spát, neboť nadcházející den mě čeká účast na spoustě dalších zajímavých
událostí. V té chvíli jsem ovšem nevěděla, co se během mého spánku bude odehrávat v kanceláři…
|
Tisková konference u Verrazano Bridge |
|
Líbí se vám plakátky? :D |
|
Mediální pokrytí bylo veliké |
|
S panem veteránem v zádech |
|
Fotka ze zákulisí. Tohle v médiích neuvidíte. V tmavě modré košili je "tracker" |
|
Prchající oponent Mark Murphy |
|
Met Food |
|
Westerleigh Folk Festival a hlavní organizátor |
|
Nejúčinnější kampaň - face to face |
|
Návštěvníci festivalu |
|
Proslov |
|
Tracker |
|
Tracker ví, jak na to... |
|
Kaitlyn s Denise |
|
S Kaitlyn |
|
Už trošku přesahuje meze, co myslíte? |
Žádné komentáře:
Okomentovat