„Hey single ladies, hey single ladies…Put your hands up…“ Dneska mě
nebudí alarm, ale Beyoncé. Poslepu sahám po telefonu a přijímám příchozí hovor.
Brian mě měl vyzvednout 10:40h a plánem byla mše v Blessed Sacrament Church, kam Grimma doprovází Peter King, mocný
republikánský kongresman (3. distrikt NY). „Nemůžu tě vyzvednout, něco se stalo
v kanceláři. Musím jet pro kongresmana a zavézt ho do kostela. Zkus
zavolat Nelly.“ Ještě v polospánku odpovídám: „OK.“ Proč došlo ke změně
plánu?
Asi hodinu předtím nasedá Nelly
v oblasti Westerleigh do auta,
zapíná rádio a míří na Hylan Boulvard, do naší hlavní kanceláře. Je přibližně
devět ráno, když zatáčí z Hylan B. na parkoviště před budovu kanceláře.
Vystupuje z auta a zhrozí se. Okna jsou rozbitá na několika místech. Všude
je roztříštěné sklo a střepy. Je neděle ráno, nikde ani noha. Zamrzne na místě
a první sekundy neví, co dělat. Po chvíli popadá telefon a v prvé řadě
volá Markovi (Mark je bývalý policejní detektiv a důležitý člen týmu, většinou
doprovázející kongresmana). Pak volá policii. „Můžu dovnitř?“ je jedna z jejich
otázek. Důvod je prostý – potřebuje vytisknout pozvánky. „Ne, slečno. Musíte
počkat na náš příjezd. Co kdyby byl ještě někdo uvnitř?“ odpovídá policista.
Čeká tedy venku. Policisté přijíždí
zanedlouho, Nelly ovšem dovnitř nesmí. Mark se dostavuje chvíli po newyorksých
ozbrojencích, měl dnes ale doprovázet kongresmana. Proto volá Brianovi, který
se ujímá jeho funkce…
Po mši má následovat posezení
v Afternoons Restaurant na
Forest Avenue. Nelly potřebuje v kanceláři vytisknout zmíněné pozvánky,
které má lidem rozdat, jakmile vyjdou z kostela. Potřebujeme přece co
nejvíce dobrovolníků. „Prosím vás, můžu na chvíli dovnitř? Jen si tam něco
vytisknu.“ Policista ji ovšem opět zchladí přísným pohledem. „Ne, slečno. Tady
byl spáchán trestný čin. Dovnitř vás momentálně nemůžeme pustit“. Jak to jen
udělat? Jsme uprostřed předvolebního boje. Kampaň je do listopadu jejím
životem. V kanceláři je 12 hodin denně (stejně jako já), sedm dní
v týdnu. Kéž by se dostala alespoň k pozvánkám, které má již vytisknuty
na stole! Ještě jednou se pokouší přesvědčit zástupce zákona, aby ji na
malilinkatou chviličku pustil dovnitř: „Jen bych si něco vzala ze stolu.“ Policista
je ovšem neoblomný. Svůj boj o získání pozvánek vzdává…
A jsme zpět u mého rána. Z koupelny
volám Nelly, zda jede do kostela. Říká, že nemůže odjet z Hylan Boulvardu
dříve než za půl hodiny. Za půl hodiny ale již začíná mše. „Měla bych tam být načas,“ pomyslím si. Pokud Brian zastupuje funkci
Marka, nebude moci vůbec fotit. Budu tedy jediná, kdo může nafotit M. Grimma
s P. Kingem. Navíc spoléhat se na Nelly mi nepřijde jako úplně nejlepší
nápad. Bůh ví, co se teď děje v kanceláři.
V kuchyni potkávám Kaitlyn,
která situaci s přehledem řeší za mě: „To je v pohodě. Nespoléhej se
na ně, vem foťák, pohodlné boty a jdi. Není to nejblíž, ale ty to zvládneš za
15 minut.“ Je 10:40. Mše je v jedenáct. Zbývá mi pět minut. Běžím nahoru
hodit na sebe něco elegantního. Do „kabelky“ (pokud se to v mém případě dá
ještě tak nazvat) skládám foťák, podpatky od Jessicy Simpson, sako a dalších
pár potřebných věcí. Dole již mám nachystanou ručně namalovanou mapu od Kaitlyn
s šipkami, kde a na jakou ulici zabočit. „Kdybych věděla, že to
nezvládneš, zavezu tě tam. Ale ty to dáš. Tak jdi.“ Loučím se s ní a už se
za mnou zavírá branka.
Vydávám se na Jewett Avenue.
Nechápu, proč budím takovou pozornost projíždějících aut. Možná na neděli dopoledne moc elegantní
šaty. Nemám je špinavé? Kontroluju se ze všech stran. Při pohledu na prázdnou
ulici mi ale dojde, že tady vlastně nikdo pěšky nechodí. A tak vidět v neděli ráno na ulici téměř běžící blondýnu v elegantních šatech je asi trošku nezvyklé. Podle
mapy po ní mám jít až na Forest Avenue. Pořád jdu a přistihnu se, že jsem
vlastně nesledovala názvy ulic, ale mé myšlenky se někam rozutekly. Super.
Doufám, že jsem to přešla. Pokud zabloudím, dojdu tak na „AMEN.“ Zdá se mi, že jdu
nějak dlouho. Už je skoro jedenáct. Konečně! Forest Avenue. Projdu ještě pár
ulic a už vidím kostel. Jsem na správném místě, všichni vchází dovnitř. Zastavuji
na druhé straně ulice, ze své kočovné kabelky vytahuji Jessicu Simpson, měním
pohodlné baleríny za krásné „mučitelky“ a rázem jsem tak o deset centimetrů
vyšší. Z větší výšky se totiž nejen lépe fotí, ale i lidé vypadají lépe
shora. Takže samozřejmě čistě pragmatický důvod. Nějací chlápci se jen pousmívají
z obchodu, vedle kterého se přezouvám. „No
jo no, co nadělám, to už je život kočovníků,“ pomyslím si.
Dveře kostela se již zavírají.
Rychle přecházím ulici a vstupuji do něj. Je docela plný. V prvních vteřinách
analyzuji situaci. „Ne, hodinu opravdu
stát nebudu,“ usoudím a suverénně směřuji do prvních lavic, kousek za
kongresmana po boku s Petrem Kingem a Brianem. Vedle Briana nechybí
samozřejmě Alice. Alici je padesát, má čtyři děti a kongresmana naprosto
zbožňuje. Podle jejích slov jsou přátelé již spoustu let, ještě z dob, kdy
to nebyl ani kongresman. Je to fajn ženská, trošku šílená, ale se srdcem na
správném místě. Problémem je, že se od kongresmana nehne…Její šílenost dobře
vystihují gelové nehty, na kterých má hvězdy z americké vlajky a velké G,
představující Grimmovo logo. Alicin pes má na krku šátek se jménem Grimm. Na těle má několik tetování, nedivila bych se, kdyby jedno z nich bylo Grimmovo
jméno či logo.
Během mše dostávám sms. Odjíždím z kanceláře, budu u tebe za
15 minut, píše Nelly. Nenápadně vyťukám, že jsem šla pěšky a že se sejdeme
po mši. Kněz je z Pákistánu a moje myšlenky se opět rozbíhají, také díky
tomu, že zrovna kázání v angličtině moc neovládám. A zpěv už vůbec ne.
Kdybych začala zpívat, asi by se jim rozbila všechna ta krásná mozaiková okna.
Táta mě vždycky prosil, ať se radši nepokouším zpívat, jelikož vydávám zvuk třískajících hrnců. Vzpomněla jsem si na něj a odtrhla pohled od zpěvníku,
který ležel pod lavicí. „Přivítejme dnes mezi námi
kongresmana Michaela Grimma a kongresmana Petera Kinga,“ říká najednou kněz a já se vracím zpátky na
zem. Následuje potlesk. Další zpěv. Poslední modlitba a lidé začínají vycházet
z kostela.
Vytahuju foťák z „kabelky“ a zaujímám postoj před kostelem.
Dokumentuji již klasický scénář – pozdravy kandidáta s lidmi. Snažím se
zachytit Michaela s knězem, který ho přišel pozdravit. Víra je v kampani
důležitá. Do kompozice se mi ovšem pořád plete Alice, která se od kongresmana
nehne. Což by ani tak nevadilo, kdyby jediná fotka, kde je Grimm společně s knězem
a vyhovujícím výrazem, nebyla zmařena Alice, která nejen, že stojí mezi nimi,
ale ještě si spravuje podprsenku. Ach jo.
Místo před kostelem je střeženo
dvěma bodyguardy, kteří doprovází Kinga. Po všech pozdravech a úsměvech nasedáme
do aut a jedeme na Forest Avenue, kde je již zmíněné posezení s oběma kongresmany.
Salónek je strašně tmavý. Na proslovy se ještě kandidáti staví proti oknu.
Myslím, že i o tomto by měli přemýšlet. Chtějí přece vypadat dobře a budovat si svoji image.
Takže by si měli uvědomit, že stát proti oknu je blbost. Večer uvidíme další
příklad toho, co by kandidáti neměli dělat.
Přijíždí i Kaitlyn, z čehož mám
radost. Ukořisťujeme cupcaky (čerstvé muffiny s kousky čokolády) a šátečky
z listového těsta s povidly. Cítím se provinile, ale na oběd během
dneška není čas, tak co mám dělat, omlouvám sama sebe. Kaitlyn se chlubí tím,
jak si namalovala oči. Každé ráno mě totiž sleduje před zrcadlem a snaží se
zkopírovat můj styl líčení. S výsledkem je docela spokojená, ale přece
jenom ji musím jednou nalíčit já, trvá na svém. Přichází za mnou P. King se
slovy, že před kostelem jsme se řádně neseznámili. Tak se spolu chvíli bavíme a
pořizujeme společnou fotografii. Jeho dvě gorily stráží vchod do salónku.
Nelly získává nové dobrovolníky.
Cíl tohoto posezení byl splněn, a tak odjíždíme před Path mark, kde je opět propagace kandidáta. Tentokrát bez
kandidáta. Grimm odvolává svoji účast zde a pro nás zatím z nepochopitelného
důvodu odjíždí zpět do kanceláře. Něco se stalo…
S Alice držící
lawn sign (ceduli) propagující Grimma
pořizuji fotodokumentaci. Dobrovolníky, kteří rozdávají letáky, necháváme po
chvíli na místě a odjíždíme do hlavního sídla kampaně. Střepy jsou všude
uvnitř. Vidím několik děr v oknech. Uvnitř jsou dva detektivové a venku
NYPD, newyorští ozbrojení policisté. Mario přišel do kanceláře, sedl ke svému
počítači, kde jsou uchovávána všechna data a veškeré databáze. Všechno bylo
pryč! Grimm tedy odvolal účast na propagaci před zmíněným supermarketem a také
na
Festa D’Italia (což mě osobně
docela mrzí, přišla jsem tím o předváděčku hodně pěkných aut -
http://photos.silive.com/advance/2012/09/red_ferrari_spider.html).
Do kanceláře povolává detektivy. Jeho výraz je zdrcený. Jak se to mohlo
stát? Okna byla rozbitá, ale ne natolik, aby se dírou v nich někdo dostal
dovnitř. Zámek byl přitom nepoškozený. Z toho vyplývá, že to musel udělat
někdo s klíčem. Naše kanceláře jsou bývalou autorizovanou prodejnou aut.
Inteligentně nikdo nevyměnil zámky…
Dobrovolníci na neděli byli
odvoláni. Kongresman pobíhá po kanceláři spolu s detektivy. Je povolána
detektivka se specializací na IT. Média se začínají zajímat o tuto kauzu a dochází
ke spekulacím. Že by promyšlený čin ze strany demokratických protivníků? Carle,
tiskové mluvčí a ředitelce komunikace, která sídlí ve Washingtonu, se od té
doby nezastaví telefon. Nálada není zrovna veselá, je vidět, že i na kongresmana
je toho dost. Zachovává ovšem klidnou tvář. Přece jenom nás dneska ještě čeká
účast na fundraisingové akci (akci na získání prostředků) a tu nemůžeme
odvolat. Potřebujeme samozřejmě peníze na kampaň.
Nevím, čemu za to vděčím, ale dostanu
se nejen na akce, které pořádá Nelly, ale i na ty, které pořádá Karen. Jsem ráda, protože nikdo jiný z kanceláře se takovýchto událostí
neúčastní. „Bety, beru tě sebou. Zajedeme k nám, převleču se a pojedeme na
jižní pobřeží Staten Islandu,“ říká kolegyně Karen. S radostným výrazem
přikyvuji. Vyjíždíme z kanceláře do protější ulice. „Karen, podívej!“
ukazuji napravo před nás. „Co je? Co se děje?“ odpovídá. „To je ten Murphyho
tracker! Ten kluk v modré košili, o kterém jsem ti říkala! Zase nás
stopuje!“ Zatáčíme do boční ulice a přibrzďujeme. Necháváme předjet auto za
námi. Nikoho jiného ve zpětném zrcátku naštěstí nevidíme. Voláme Markovi, aby
věděl, že tracker je opět nablízku a čeká na svou "kořist"...
U Karen doma večeříme výborně
upravený lilek s parmezánem. Okolo pobíhají její dva psi. Obě se přezouvám
do bot „mučitelek“ a vyrážíme na Karen organizovanou fundraisingovou akci. Přejíždíme
celý Staten Island, až zaparkujeme před krásným domem s velkými okny. U
dveří nás již vítá majitel domu se svou manželkou, oba jak se patří upraveni
pro událost tohoto stylu. Během následující půl hodiny přichází přibližně
dalších dvanáct lidí. Při příchodu jsou předávány šeky. Některé z nich se
směšnými částkami, některé s tučným obnosem…
Přichází kongresman a začíná svůj
neoficiální proslov. A teď přichází na řadu to, co by kandidát NEMĚL DĚLAT.
Rozhodně by neměl celou dobu svého proslovu držet sklenici s vínem v ruce.
Samozřejmě nemohu fotit kandidáta s alkoholem. Takové fotky se nikdy nesmí
dostat na veřejnost. A tak foťák pokládám a čekám na nejvhodnější příležitost.
Ta přichází ve chvíli, kdy Grimm dopíjí, cateringová pracovnice mu bere
sklenici a dolévá víno. Využívám okamžiku a mačkám spoušť. Poté opět popadá
sklenici a nepouští ji z ruky. Přitom se ale jen zřídkakdy napije.
Proslov je to více než zajímavý. Zahraniční
situace, postavení USA ve vztahu k arabským státům i Rusku a Číně. Izrael, Sýrie, Írán a jaderné zbraně. Nechybí Michaelovy zážitky z války v Perském zálivu. Probírány jsou i lokální otázky a přítomní mají možnost pobavit se o
problémech, které považují za stěžejní. Stůl oplývá pochoutkami všech druhů.
Zároveň mezi námi v pravidelných intervalech prochází dvě slečny, nabízející
rozmanité jednohubky. „To opravdu dneska večer nic nezkusíte?“ říká mi s beznadějným
výrazem jedna z nich poté, co ji asi podvacáté s poděkováním odmítnu.
„Tak já teda ochutnám.“ Dostala se ke mně kreveta v kokosu s výborným dresinkem.
To probouzí moje chuťové buňky a poté se již neudržím a zkouším i další
delikatesy.
Kongresman opouští dům po více
než dvou hodinách. Podle protokolu bychom měly odejít až po něm. Ještě chvíli
tedy setrváme. Jsem udivena, že jeden manželský pár má projetou Českou republiku,
dokonce si prodloužili pobyt u nás, tak se jim v ČR líbilo. Dost Američanů
totiž ani neví, kde ČR je a myslí si, že tady šplháme po stromech, nebo že jsme pořád pod okupací sovětského svazu. Včera se mě např.
jedna slečna zeptala, jestli se u nás dělají gelové nehty. Ne asi...
Před pár dny jsme šly koupit bagels a v obchodě visela fotka George Bushe. "Vidíš toho muže? To je náš bývalý prezident," zaznělo z úst kolegyně. Co na to říct kromě "já vím?". Že jsme analyzovali jeho jednání, každé slovo z určitých jeho projevů? Ne. Zmůžu se pouze na "já vím."
Žádné komentáře:
Okomentovat